Nadpisu nevěřit! Poslední dobou si čím dál víc uvědomuji, že to, co dělám, nedělám jen pro sebe. Dřív to bylo jasné. Peníze, které jsem měl, jsem projedl a utratil za kraviny, vrazil jsem je do počítače a podobně. Dnes je tomu ale jinak. Řekl jsem si, že už nebudu dál vrážet peníze do počítače, ale počítač mi bude zkrátka sloužit.
Když jsem si stavěl nový počítač, věděl jsem jasně, kolik do něj chci dát a k čemu mi bude sloužit. Chtěl jsem hrát a můj starý počítač k tomu nestačil. Nebyl tak výkonný, abych si na něm zahrál hry pořádně, a proto jsem si postavil nový. Dnes toho celkem lituji, protože hraní vystřídala práce. Prakticky jsem si od doby, co jsem si počítač postavil, pořádně nezahrál. Možná ze začátku, kdy jsem ho měl a hlavně jsem neměl to, co teď – přítelkyni.
Počítač vystřídala přítelkyně a hraní práce. Už nemůžu říct, že je mou hlavní náplní je počítač, i když u něj trávím pořád dost volného času. Konečně má to sezení u počítače ale nějaký smysl. Trvalo mi dlouho, než jsem přišel na to, že hraní počítačových her se dá vyměnit za užitečnější. Začalo to jednou zakázkou a od té doby jsem prakticky nepřestal. Konečně mi počítač něco přináší, už mi jen nebere můj čas. Víkendy už u něj prakticky netrávím. Sice je zaplý, ale jsem ve stavu offline.
Přítelkyně je to nejdůležitější, co teď mám. Dá se říct, že to, co dělám, dělám pro nás. Nikdy jsem neměl problém s tím, že bych si peníze schovával pod polštář a schovával si každou korunu. Buď ty peníze mám a mohu a chci je utratit, nebo je nemám, tak to prostě je. Nejsem ale zvyklý si peníze půjčovat. To platilo, platí a platit bude. Nemám problém s tím, abych přítelkyni něco koupil, někam ji pozval nebo ji vzal do kina. Když ty peníze mám, chci si je užít. Nechápu lidi, kteří hamouní každou korunu. Určitě teď mám pro co, vlastně pro koho, žít a jsem za to nesmírně rád. Na to jsem totiž čekal strašně dlouho. Ty víš, Miško :-)