Tomáš Potěšil

Sup měl přilétnout, ale nepřilétne

Tafrobův Sup je dlouho očekávané album, které mělo vyjít již někdy v září, pak v říjnu, listopadu, nakonec 1. prosince. V předprodeji bylo od 9. listopadu a já jej hned, jak to bylo možné, předobjednal. Naivně jsem si myslel, že když už je stanovené pevné datum vydání, že se konečně dočkám a ono opět nic.

Včera napsalo Blind Deaf Records, pod kterým má být album vydáno, že vydání nabere další zpoždění. Vcelku mě to pobouřilo a dokonce jsem uvažoval, že i když jsem si album objednal, že si jej prostě nevyzvednu a raději si jej stáhnu. Už mě fakt nebaví čekat. Ne, ani soutěž, která by měla kompenzovat zpoždění, to nezachrání. Další datum je 14.12., tak doufejme, že album vyjde.

Přijde mi, že nedodržování termínů se v České republice stává tradicí.

Tagy: Sup, Tafrob

Z (některých) lidí kolem mě je mi smutno

Setkávám se s tím denně při jízdě autobusem. Jedná se o lidi ve zhruba stejném věku jako jsem já. O lidi, kteří mají celý život před sebou a nyní se rozhoduje o jejich budoucnosti.

Ne, ale oni neřeší, kam půjdou dál na školu, případně kde budou pracovat, či kde budou bydlet. To by se od těchto lidí totiž očekávalo (soudě dle sebe). Oni řeší to, jaký je jejich škola opruz, jak je to ve škole se*e, jak jim nějaký de*ilní učitel napařil kuli, přitom oni za to vůbec nemohli. To by se ještě dalo. Mnohem horší je to, jak tito lidé začnou řešit, kde vezmou peníze na hulení a chlast. Vzhledem k tomu, že se jim nechce dělat, většinou to odnesou rodiče (nepřeji jim to, ale je to i jejich vina). Minule jsem dokonce zaslechl větu „Musím zkásnout mámu“. Nedal bych jim nic. Poslal bych je někam do práce. Pokud umí pracovat, peníze si vydělají.

Z těchto lidí, kteří mají celý život teprve před sebou, je mi smutno. Troufám si říci, že tito lidé budou na podporách a ti, kteří na to, když se o jejich budoucnosti rozhodovalo, nekašlali, jim je budou platit. Pokud už budou pracovat, nebudou dělat práci, která by je bavila, a tak budou chodit do práce s nechutí a výsledky jejich práce tomu budou odpovídat.

Za hudbu si zaplatím

Ne, nejsem žádný milionář, ale stejně tak, jako si zaplatím za kvalitní oblečení, tak rád podpořím interpreta, jehož hudba se mi líbí.

Když se má přítelkyně dozvěděla o novém CD Divokého Billa, musela ho mít. Nejdřív jej hledala na internetu (ne, opravdu není stahování hudby z internetu nelegální), ale po chvilce hledání jsem jí řekl, že jí ho koupím. Za hodinu měla originální CD doma. Za přívětivou cenu 300 Kč je to paráda. 1.12. vyjde nové CD Tafroba, které tak dlouho očekávám. Pět minut po oznámení předprodeje jsem jej bez váhání předobjednal. Cena 250 Kč + 80 Kč za poštovné a balné je prostě paráda.

Nemusím se o nic starat. CD mi přijde až domů a já budu mít příjemný pocit, že jsem podpořil oblíbeného interpeta. Neříkám, že si všechnu hudbu kupuji, ale CD oblíbeného interpreta jsem ochoten zakoupit, aniž bych si to nejdříve musel stáhnout z internetu. A co vy, podporujete oblíbené interprety? :-)

20 let svobody

Autorem článku je Michaela Hráchová.

„Kdykoliv chceš, seš volnej jako pták.“ Takový je názor Charlieho Chaplina. Je to však pravda? Jak to bylo se svobodou v minulosti a jak je tomu nyní? Tyto otázky si v dnešní době klade hodně lidí a obzvláště u nás je to velmi aktuální téma, když letos slavíme „20 let svobody“. Na kolik je tato země (v době politického zmatku) svobodná? Podívejme se do minulosti.

Diakritika jako základ čtivého textu

Den co den se setkávám s e-maily od lidí, kteří se ještě nenaučili psát s diakritikou a ptám se, jak je to vlastně možné? Co je na tom těžkého? Mně osobně dělá větší problém psát bez diakritiky, určitě mě psaní s diakritikou ale nezdržuje. Nevidím v tom žádný problém. Ještě chápu psaní bez diakritiky například na Facebooku, kde to není tak důležité, ale v e-mailu rozhodně s ní.

O to více mě udivují e-maily od podpory například hostingu, kde je každý jejich e-mail bez diakritiky. Chce to trochu tréninku, ale ve výsledku to vypadá rozhodně lépe.

Dalším problémem je shoda přísudku s podmětem, vyjmenovaná slova a další zapeklitosti, ale o tom už psal izmy.

Tagy: diakritika

Terezín

Autorem článku je Michaela Hráchová.

Naše pedagogická škola pro čtvťáky pravidelně pořádá každý rok třídenní seminář v Terezíně. Letos s námi jelo i pár třeťáků a druháků. Seminář proběhl ve dnech 3. –  5. listopadu.

Hned na začátku bych ráda zdůraznila, že v Terezíně nebyly žádné plynové komory. Jednalo se „pouze“ o židovské ghetto, ze kterého pak dále odjížděly transporty na východ (Osvětim, Treblinka, Riga…).

První den

Cestu z Berouna do Terezína bych raději moc nepopisovala. Autobus nám hradila škola, takže jsme jeli starým skoro se rozpadajícím busem. Na dálnici jsme ani nevjeli… Pochybuji, že měl dálniční známku :-D Každopádně cestu jsme přežili ve zdraví. Po příjezdu nás ubytovali v Magdeburských kasárnách a hned poté jsme absolvovali jakési povídání o minulosti Terezína.

Terezín byl založen už v 18. století Josefem II. Jako vojenská pevnost. Po architektonické stránce patřila k nejdokonalejším v Evropě. U většiny lidí je však zapsána jako místo, kde bylo za druhé světové války napácháno mnoho zla. Skládá se ze dvou částí: Hlavní pevnost a Malá pevnost. Hlavní pevnost sloužila v letech druhé světové války jako židovské ghetto a v Malé pevnosti byla zřízena policejní věznice gestapa.

Po této přednášce jsme měli oběd, nikdo z nás však po tom, co slyšel, neměl moc velkou chuť k jídlu. Odpoledne jsme absolvovali prohlídku v Terezíně samotném (čili Hlavní pevnost). Naše paní průvodkyně byla velmi milá. Viděli jsme muzeum ghetta (kam jsme se pak ještě jednou sami vrátili, abychom si to tam důkladně prohlédli), márnici a kolumbárium a naše prohlídka končila na židovském hřbitově a v krematoriu.

Prohlídka krematoria byla z celého odpoledne asi to nejsmutnější. Zpočátku byli mrtví lidé pohřbíváni do hrobů po jednom, později vznikaly hromadné hroby. Kopaly se hluboké jámy, kam se pohřbívalo až na desítky těl najednou. Do těchto hrobů však začala prosakovat spodní voda a hrozila nákaza. Z tohoto důvodu vzniklo krematorium, které si vězni sami museli postavit. Uvnitř byly čtyři obrovské pece a v postranní místnosti byla pitevna, kde probíhali pitvy, pokud nebyla známa příčina smrti.

Neměla jsem dobrý pocit, když jsem procházela okolo těch obrovských pecí, ve kterých se denně spalovalo tolik těl. Ten obrázek budu mít před očima asi ještě hodně dlouho. Při odchodu jsme s kamarádkami zapálily každá jednu svíčku a položily ji na jednu z pecí.

Večer jsme se pak dívali na film Poslední motýl. Děj se odehrával v Terezíně v době tzv. „zkrášlování“.

Tagy: Osvětim, Riga, Terezín, terezínská pevnost, Treblinka

Podzimní prázdniny po jejím boku

10 dnů bohužel uteklo jak voda. Byly to ale úžasné prázdniny trávené po boku úžasné slečny <3

Za těch deset dnů se toho dost událo. Párkrát jsme byli v MC Donaldu, dvakrát v cukrárně, často jsme lítali po nákupech, byli jsme v Aquapalace a nechyběla návštěva Michalčina tatínka. Dost jsem si to užíval. Hlavně v Aquapalace jsme se vyřádili :-) Jo, ještě jsem byl s izmym 2x v posilovně :-)

Byly to krásné a úžasné prázdniny, ale rychle to uteklo :-( Po jejím boku je všechno tak nádherné <3

Tagy: Miška, prázdniny, Přítelkyně

Penalizace a přepočet GPR

Ten, kdo se v tomto odvětví pohybuje, asi ví, že před pár dny proběhl přepočet GPR. Ještě před tím mě ale strýček Google penalizoval za prodej odkazů. I když tuším, kdo by mě mohl naprášit, neřeším to. No, ono je celkem podezřelé, když mi 14 dní před penalizací přijde e-mail s tím, že ten dotyčný maže můj odkaz ze svého blogu, protože Google nemá můj blog rád za prodej odkazů, a ten jeho rád má :-D No, to je fuk.

Co je ale důležitější je to, že mi to otevřelo oči. Proč se honit za vysokým GPR, když z toho nebudu nic mít? Proto budu v prodeji odkazů pokračovat. Nic není zadarmo – hosting, doména, i můj čas něco stojí.

Nakonec mám GPR 2. Ale přepočet mě potěšil, hlavně u mé minisite.

Tagy: Pagerank, PR