Jsou tu ale věci, které mě v tom zkrátka brzdí. Jednak je to nedostatek financí pro realizaci mých experimentů a dále je to nedostatek zkušeností. Ono to spolu ale souvisí. Kdybych měl dostatek peněz, mohl bych snadněji získávat zkušenosti. Takhle projíždím různé weby a fóra a hledám zajímavé informace, které později využiji. Mám v hlavě pár nápadů, ale bojím se je realizovat. Bojím se zklamání. Už párkrát jsem takhle experimentoval, něco vytvořil, a pak jsem to prodal za směšnou cenu. Stačilo počkat, více experimentovat a nebát se a věnovat do toho více času. Jenže všechno je to takové nejisté. Člověk nechce investovat do něčeho, co je nejisté. Ať už čas nebo peníze. Musím si to nechat projít hlavou a hledat a vzdělávat se. Zatím nemám tolik peněz, abych je mohl vyhazovat za experimenty. Jenže vytvořit něco, co hned sklidí úspěch a bude to vydělávat, se asi taky nepovede jen tak někomu. No, uvidíme.

Lokalita letošního Hip Hop Jamu byla netradiční v tom, že zde byla možnost koupání v pískovně Oplatil, což mnoho návštěvníků festivalu ocenilo, o čemž vypovídaly plné pláže. Troufám si říci, že příští rok se bude festival konat na stejném místě. Nechme se překvapit.

Co se organizace týká, dle mého názoru byla lepší jak loni. Autobus přijel až na vlakové nádraží, nasedli jsme a jelo se. Zpočátku jsem byl k lokalitě poměrně skeptický, protože se mi stanové městečko zdálo malé a všechno mi přišlo roztahané. Nakonec se mi celý areál zalíbil a musím říci, že byl lepší jak loni. Škoda toho, že poblíž nebylo žádné větší město (navštívili jsme Lázně Bohdaneč).

Pro návštěvníky byl přes den přichystaný program v podobě Adidas Originals Dance Areny, kde bylo snad nejvíce lidí, a kde probíhaly soutěže v tancování. Dále byly pro návštěvníky připraveny stánky s oblečením, kde na ně čekaly pěkné slevy; občerstvení a koupání v pískovně.

Program byl také velice pestrý. Během tří dnů zde vystoupila největší jména české a slovenské scény. Mezi headlinery večerů patřili zámořští DJ Premier, Adam Tensta a Slim Thug. Já jsem ale čekal na české a slovenské špičky. Nejvíce se mi asi líbili Suvereno a Dramatikz.

Dle mého se letošní Hip Hop Jam velice vydařil. Díky Daliboyovi a Alešovi za jejich píli a trpělivost a těším se příští rok!

Ať má tento článek větší informativní hodnotu, chtěl bych vás seznámit s novinkou na blogu a tou je pravý sloupec. V pravém sloupci jsou k vidění RSS mých oblíbených blogů, odkazy a štítky. Pokud si myslíte, že by váš blog měl být v pravém sloupci, dejte mi odkaz do komentářů a uvidíme. Pár tipů ještě mám, ale nebráním se ničemu. Tímto je s prodejem odkazů zřejmě konec. Uvidíme. Třeba to nakonec zase změním. Pro vás je to ale šance, jak dát o svém blogu vědět. U každého blogu budou asi 2-3 poslední články.

A teď, když už mám více času, bych mohl zase začít trochu více psát. Příští článek bude o tom, jak jsme byli s přítelkyní v cukrárně, další pak o tom, jak jsem se dokonale zhulil a další o aktuálním počasí. Je na co se těšit!

Dříve jsem psal na Twitter hodně ze života, ale uvědomil jsem si, že to není to pravé. Nemám tam lidi, které bych znal osobně a to, co dělám, jim může být celkem ukradené. Zamkl jsem si svůj Twitter profil, aby každý nemohl číst, co tam píšu. Přidávám si tam téměř každého, kdo mne o to požádá. Nutností je, aby psal česky a smysluplně.

Na Facebooku znám většinu lidí, které tam mám. Přidávalo si mě i hodně „přátel“, o které jsem bohužel nestál. Zkrátka si lidi, které si do přátel přidám, vybírám. Psaní na FB chci omezit na minimum. Už nechci, aby o mně každý věděl úplně všechno. Navíc to „žere“ hodně času.

Omezil jsem psaní do svého internetového deníku. Ani mne zapisováních každodenních činností moc nebavilo. Člověk to pak nebere jako nějaké „hobby“, ale jako povinnost, což není správně. Jednou za čas tam něco napíšu.

Na tento blog budu samozřejmě dál psát články, které jste tu mohli vidět doposud.

Designy trik

Samozřejmě, že i já musím jedno triko mít :-)

Michalko, ty sama nejlépe víš, co k tobě cítím a co pro mne znamenáš. Říkám ti to pořád, píšu ti to pořád a psát i říkat ti to budu. Jsou to dvě slova, která když od tebe slyším, vykouzlí mi na tváři úsměv, ať už mám náladu jakoukoliv. Prožívám s tebou ty nejkrásnější chvíle a mám pocit, že je to krásnější a krásnější. Vždycky říkám, že to už krásnější být nemůže, ale přijde okamžik, které mé tvrzení vyvrátí. Už je to téměř 15 měsíců, co jsme spolu a pořád se mezi námi děje něco nového. Vím, co na tebe platí. Vím, jak tě rozesmát. Vím, jak ti udělat radost. Nejšťastnějším mě dělá, když vidím ten tvůj krásný úsměv a tvou spokojenost. Hrozně moc pro mě znamenáš a moc tě miluji, princezno má ♥

Pro někoho možné klišé, pro mě slova psaná ze srdce. Ať už si z toho každý vezme cokoliv, zamyslete se nad sebou a místo drahých řetízků a prstýnků vyznejte svou lásku svému protějšku. Zlatý řetízek umí koupit každý, ale umět říct ta dvě důležitá slova, to je umění a někdy si to člověk uvědomí pozdě.

Venku svítí slunce, běžte a radujte se. Užívejte si, dokud jste mladí. Jděte se jen tak projít. Jděte se projet na kolech. Jděte do kina a dejte si popcorn. Jděte nakupovat. Dělejte cokoliv, ale dělejte to spolu. Všem zamilovaným i těm nezamilovaným přeji hezké jaro plné lásky.

Samozřejmě se vše neobešlo bez nějakých komplikací. Jednak se průběžně měnilo zadání, takže nikdo vlastně nevěděl, co a jak má udělat a také mi včera, když jsem byl vytisknout plakát A1, který jsem měl dnes odevzdat, bylo řečeno, že došly barvy. Spolu s tím mi ale bylo řečeno, že se barvy koupí a bude mi umožněn odklad odevzdání. To mi ale nikdo neřekl, že termín posledního odevzdání je ve středu a že si tak budu muset sehnat náhradní tisk. Dnes jsem se kvůli tomu s učitelkou docela pohádal. Celá ta organizace mi přijde postavená na hlavu. Nikdo nic pořádně neví a všichni jsou hrozně zmateni.

Jsem rád, že po dvou měsících mám aspoň něco splněno a už se tím nemusím zabývat. Nebylo to nic jednoduchého. Teď ji ještě obhájit a úspěšně zdolat i písemnou a ústní část maturity. Všem, kteří letos maturují, přeji úspěšné zdolání s co nejlepšími výsledky.

Na začátku jsme (chápejte naše třída) měli krátké vystoupení. Ještě jsem zapomněl dodat, že náš ples byl ve stylu divokého západu. Ač jsme se toho trochu báli, bylo to více než výborné. Nejsem jediný, kdo tohle říká. Po našem úvodním vystoupení následovalo převlékání se do obleků. Mezitím se na parketu proháněl kovboj. Bohužel jsme první část z důvodu převlékání neviděli. Snad bude na videu.

Po vystoupení kovboje následoval samotný nástup maturantů. Tady jsem byl opravdu nervózní. Ruce se mi klepaly a byl jsem rád, že jsem byl schopen podepsat maturantský slib. Jedné učitelce jsem podal levou ruku, ale pak jsem to nějak opravil. Nakonec jsem to zabil tím, že jsem při focení stál a koukal do kamery :-D Po nástupu, který trval bezmála hodinu, následoval tanec maturantů s rodiči, poté volná zábava.

O půlnoci následovalo odšerpení a půlnoční překvapení, které jsme si ani nepřipravili. Překvapení spočívalo ve striptýzu. Nakonec vše dobře dopadlo, i když jsme si tam každý dělal něco jiného :-D Ono už o půlnoci nebylo moc lidí při smyslech :-D Po půlnočním překvapení následovala volná zábava do dvou hodin do rána, než ples skončil. Samozřejmě jsme měli ještě nějaké losování tomboly. Ještě jsem málem zapomněl na vystoupení kankánových tanečnic.

Po plese jsme šli do jednoho „clubu“, kde jsem prakticky jen seděl, neboť na mně Michalka usla. Kolem páté hodiny ranní jsme jeli domů. Přijeli jsme v půl sedmé a šli jsme spát a vstávali jsme ve dvě hodiny.

Celkově náš ples hodnotím jako velmi povedený. Konečně jsme zafungovali jako kolektiv. Docela jsem si pak uvědomil, že se blíží konec, všichni se rozutečou a už se nebudeme vídat. Ale to je život.

Na plese jsme měli i fotografy z Děčínského deníku. Pokud máte zájem, můžete se podívat na nějaké fotky přímo na stránkách Děčínského deníku.

Určitě to vyhovuje ostatním lidem, kteří přijdou a vědí, že „Ne“ neřeknu. Prakticky přijdou jen tehdy, když něco potřebují. Moc jich třeba není, ale jsou. Ale nevyhovuje to mně a i přestože to vím, nedokážu to „Ne“ říct. Je to jedna z těch vlastností, kterou bych na sobě chtěl opravdu změnit, neboť dělám něco, co dělat nechci a většinou když dělám něco, co dělat nechci, nedělám to s takovou tou chutí a radostí, že mohu někomu pomoci, ale snažím se to udělat co nejrychleji, abych už to měl za sebou a nad výsledkem moc nepřemýšlím.

A co vy, máte také problém s tím, že neumíte říkat „Ne“?