Autorem textu je Michaela Hráchová.
Naše výprava se odehrávala ve dnech 18. – 20. srpna. Někdo by řekl, že je to příliš krátká doba na to, abychom si to tam užili, ale nám to stačilo bohatě. Jelo nás šest. Já s Tomem, moje spolužačka Zuzka, její (a moje vlastně taky) kamarádka Domča, Zuzčin soused Tomáš a jeho kamarád Radek, kterého jsem jako jediného neznala.
V úterý v osm hodin ráno jsem s Tomem vyjela z pražského Hlavního nádraží vlakem (který měl samozřejmě zpoždění) směr Rokycany, kde jsme nabrali zbytek naší posádky a pak už rovnou na chatu. Teda… rovnou moc ne :-D V Plané u Mariánských Lázní jsme přestoupili na osobák, který byl snad hezčí než ten rychlík :-D Cesta proběhla víceméně hladce a my s krosnami na zádech a za tiché podpory našeho maskota (plyšového růžového prasátka) Květoslava vydali na asi kilometrovou cestu k chatě samotné. Nutno podotknout, že Zuzka – majitelka chaty – pořádně nevěděla kudy jít :-D Ale vše dobře dopadlo a naše budoucí útočiště jsme našli.
Byla to malá chatička uprostřed záplavy chat jiných. Poté, co Zuzanka „postavila“ molo, jsme zjistili, že voda v rybníku má krásně zelenou barvu a že by koupání v ní mělo být pouze na vlastní nebezpečí. Já s Domčou jsme usoudily, že se nemusíme zůčastnit všeho a že se koupání v tom žabinci rády vzdáme. Jak jsme se v tu chvíli mýlily! :-D
K večeru se celá naše tlupa vydala na tajnou výpravu k ostrůvku (velikosti záchranného kruhu, jak jsme později zjistili :-D). Málem nás stáhly ke dnu záludné chaluhy a řasy, které se táhly po dně celého rybníka. Ostrůvek nás příliš nenadchl, a proto jsme se vydali na zpáteční cestu. S jedním a půl padlem to opravdu nešlo zrovna rychle (Tom totiž hned při první jízdě jedno pádlo zlomil :-D). Najednou se všichni na člunu začali přetahovat a prát a první ve vodě skončil Tomáš, za ním jsem do toho žabince spadla já a pak už to šlo ráz na ráz. Během chvíle se koupali všichni. Tím se však ještě naše neštěstí nedovršilo. V nestřeženém okamžiku nějaký dobráček (že jo, Tomáši!) vypustil člun, takže jsme zůstali v polovypuštěném člunu s jedním polovičním pádlem (to zdravé se ztratilo kdesi pod vodou a už ho nikdy nikdo neviděl) uprostřed rybníka. Nějakou chvíli jsme se pak ještě prali o zbytek člunu, pak jsme však byli nuceni řešit situaci. Co teď? Doplavali jsme na břeh a cestu k chatě jsme se člunem a celí mokří (zrovna teplo už nebylo) absolvovali pěšky.
I přes ztrátu pádla a vyfouklý člun jsme však neztráceli dobrou náladu a večer jsme se dobře bavili u grilu. Druhý den jsme pak spali téměř do oběda. Na celou naší výpravu padla jakási lenost a k jakési akci jsme se odhodlali až okolo třetí hodiny odpolední. Celá akce spočívala v přenesení našich těl do blízké hospody. Tam nás však velmi pobouřila místní obsluha. Slečna zřejmě měla své dny. Soudím dle toho, že byla opravdu nepříjemná a pomalá. Na oběd jsme čekali hodinu.
Po obědě jsme se už jen váleli u vody. Šlo tedy o velmi užitečný den. K večeru jsme se vrátili zpátky k chatě. Opět jsme grilovali, ty klobásy nám ale moc nechutnaly :-( Na půlnoc jsme měli plán… stezka odvahy. Nakonec jsme vyrazili už v jedenáct, protože se nám začínalo chtít spát :-D Společně jsme došli na hlavní cestu a tam následovalo rozdělení. Šli jsme po dvou. Následně už moc nevím, co a jak se stalo. S Tomem jsme došli k rybníku, kde jsme potkali Domču s Tomášem, a pak jsme se vrátili všichni čtyři společně k chatě. Zuzka s Radkem došla až jako poslední. Vlastně se ani nestalo nic zvláštního, byla to jen hezká večerní procházka při hvězdách. Přiznávám, bála jsem se :-D
Cesta zpět byla… hodně dlouhá. Vyjeli jsme v půl jedné (dřívější vlak nám ujel) a doma jsme byli až po šesté.
Na chatě se mi líbilo. Poznala jsem nové lidi… teda, nového člověka. Viděla jsem se s lidmi, které jsem už dlouho neviděla a s Tomáškem jsme si to užili :-)
Fontána v Pardubicích
